Po krásném týdenním safari, při potápění v teplé vodě mně ne a ne dostat do vody v Čechách, kdy voda měla mnohdy méně stupňů než ta co teče doma z kohoutku. Pomalu se blížil konec roku a potápěči kolem mě si začali klepat na čelo, vždyť teď je nejkrásnější viditelnost u nás při lehce zamrzlých tůních a tůňkách a samozřejmě lomy nepočítaje. No jo, vždy jsem odvětila, s tím, že se všichni zbláznili, když po mě chtěli, abych šla do vody. Na Silvestra loňského roku vznikla myšlenka, pojeďte se potápět do Egypta, tentokrát žádné safari, ale potápění skoro z báze a hlavně BLUE HOLE. I proč ne, po peripetiích s hledáním letenek a jiných důležitých organizačních přípravách jsme stanuli jednoho hodně časného rána na letišti v Norimberku a čekali jsme na odbavení směr Sharm al Sheikh nebo jak se to vlastně píše.
Ani o cestě letadlem ani o přesunu do Dahabu se nebudu rozepisovat, stejně by to bylo nudné, nejsem žádný cestopisec.
Po přijezdu na místo a ubytování u jednoho z místních domorodců jsme byli seznámeni z členy posádky báze a plánu ponoru na další den. Od tohoto dne skončila moje dovolená a začal dril. Obléknout, svléknout, nastrojit, odstrojit (měla jsem obráceně křídlo J). Prostě připravit se na svůj další první ponor u LIGHT HOUSEu. V Plánu byl jeden lehký ponor spíš tak na zkoušku, aby Mazec a Zuzka mohli konstatovat, jestli jsem vůbec hodna zahájit svůj výcvik technického potápěče. Prý ano, ale mám se co učit. Naštěstí si vždy vyberu dobrý tým, i když jsem, jak kus křemene, který mě pomalu formuje do pozice normálního potápěče, který si zaslouží říkat ten počet ponorů, který má už za sebou.
První ponor jak už jsem říkala, byl jenom takový seznamovací. Prostě pohoda jenom něco kolem 40 m a začal dril. Sundat masku, pohoda, vyměnit automatiku, také pohoda, zavřít ventil na dvojčeti a otevřít, zase pohoda. Pak si ale Mazec sundal ploutvi, já se na něj podívala a ukázala jasné gesto tak tohle nedělám. Koukal na mě překvapeně a ukázal znovu, sundej si ploutev. „Ne“ řekla jsem si a stála pevně za svým asi tak ještě třicet vteřin. Než jsem byla donucena pod přísným pohledem sundat ploutev a pak nazout? On se snad zbláznil, jak si mám nandat ploutve v sucháči, když mám asi tak metrák (voda v tom okamžiku vůbec nenadlehčovala). Po několika prosto cvicích se mi to však podařilo. Výhoda vody je, že se Vám nemůže nikdo smát za zády do očí. Docela jsem to zvládla pouze s dvojčetem. Jen nechápu proč, když já mám ve twinu 60 barů, Petr má 110, Mazec něco kolem 150 a Zuzka asi 170. Tajně ji podezřívám, že nemá reálný manometr, ale takový ten dětský nalepovací anebo varianta číslo dvě, má žábry a tají to.
Druhý ponor měl být pro mě zkouškou ohledně nesení stage a mé odolnosti vůči jeskyním a různým prolukám ve skalním výběžku. Ponor probíhal dle pevně připraveného plánu, v lokalitě nazývané CAVESY a já jsem si již po chvíli začala být jistá svým potápěčským umění. Poté co jsme vystoupali do hloubky 28 metrů, kde podle plánu mělo dojít k výměně vzduchu za dekogas se na mě Mazec významně podíval a čekal, co asi tak Jitka bude dělat. Nedělala jsem nic, koukla jsem se významně na počítač, jupí ukazoval skoro 63 m a pak mě to najednou napadlo. Jitko vyměň automatiku a začni dýchat tu padinu. Tady neplatí to, že někdo to udělá před tebou a ty jak opička uděláš to samé. Po dalších cca 20 minutách jsme připlavali ke krásné hodně otevřené jeskyni, kdy jsme ještě udělali průzkum. A vtom se to stalo. Jitka začala pomalu a jistě stoupat. Jak to zastavit, začala mě ovládat panika. Pomooc!!!! V tom okamžiku všichni pochopili, jsem moc lehká a moje stage mě táhne nahoru. Byla jsem vcukuletu obklíčena Mazcem a Petrem, který mě svojí vahou táhli dolů. Zuzka mezitím našla opravdu velký kámen a pomocí rýlu a své úžasné manipulační schopnosti v suchých rukavicích mi připevnili nové závaží. To už se mi zase plavalo bezpečně, kdy jsem svojí hloubku regulovala maximálně tak dechem a dofukováním křídla. „Děkuji Vám kamarádi za záchranu.“
Další ponory nebyly skoro ničím zajímavé, až na hezké lokality v okolí Dahabu jako například Canyon, Cavesy jeden cvičný ponor na Light Housu se šesti stagemi atd. Můj den „D“ měl teprve přijít. Mezi potápěním jsme dali i čtyřkolky, jako mimo potápěčskou aktivitu. Jednou jsem si dokonce dovolila dát oddych, aby si i Péťa užil svoje potápko a dal si nějaký ten hlubší ponor.
Den splnění mého snu, a to pověstná Blue Hole, kterou jsem měla na dosah v Belize, avšak výlet tam se mi nepovedl, ale to je jiný příběh, se blížil. Toho dne jsem se nemohla dočkat a on najednou přišel. Zprvu to vypadalo, že můj sen zůstane snem a já se do Blue Hole nepodívám, jelikož se nám malinko zhoršilo počasí a viditelnost bude stát za zlámanou grešli. Naštěstí jsme si řekli, že to zkusíme, viditelnost byla sice trochu horší, to jak vlny vymývaly písek, ale už tak v 5 metrech se nám výrazně zlepšila. Naplánováno bylo proplutí Archem na volné moře a pak zpátky kolem útesu na břeh. Jitka šla tentokrát již se dvěma dekogasy. Vpluli jsme do Arche, já si chtěla rozsvítit světlo a nic. Pak se stalo to, co když se stane potápěči samotnému tak se většinou už sám nevynoří. Zkráceně, vrátili se mi do mé mysli vzpomínky tak hrůzné, že jsem chtěla, aby to co nejrychleji skončilo. Naštěstí si mojí badíci všimli, co se děje a vytáhli mě z Arche. Poděkování velké. Pak už to zase byl fajn ponor až na …
Kde mám svojí kyslíkovou stage. Já ztratila láhev i z automatikou. No tak kde je, vždyť má být po mé pravici. No stejně už s tím nic neudělám. Ukázala jsem Péťovi, že nemám a on mávl rukou s tím, že to zvládneme i bez ní. Tak jo, Vždyť Mazec ze Zuzkou stejně nedýchají tak až bude čas, prodloužíme si dekompresní zastávku na padině. Když jsme se dostali do šesti metrů, byla jsem připravena dle mého budíku vylézt z vody, tak pouze bezpečnostní zastávka a hajdy z vody. Byla jsem vyřízená. Chtělo se mi brečet a smát se najednou Vždyť jsem přežila. Byl to velice ošklivý zážitek. Prostě Blue Hole je pro mě zamčená věc a již nikdy více.
Další den jsme vyrazili na mou již známou lokalitu Canyon, poprvé ve svém životě se mi opravdu nechtělo do vody. Už nechci Blue Hole, už nechci vodu, můžu třeba začít víc lézt po horách. Byla tu však otázka druhá, buď půjdeš a překonáš to, anebo už nepůjdeš pod vodu nikdy. No což zkusím to a uvidíme, vrátit se můžu vždycky. A pak už to znáte, nastrojit obléct a hajdy do vody. 50 metrů plavání a pak pomalu klesat do Canyonu. Byla to nádhera. Tak hezký ponor jsem dlouho nezažila a to jsem ještě nevěděla, co mě ještě čeká další den. Snažila jsme se nedýchat jak lokomotiva, myslela jsem jen na svůj dech, který mě uklidňoval. Po skoro 90 minutovém ponoru jsme vylezla ven z vody a dostalo se mi velké a upřímné poplácání po zádech se slovy: Teď ses stala potápěčem. Bylo to krásné, slyšet tyhle slova od Mazce.
Poslední den potápění byl na programu Tiger Conyon, Byl to ten nejhezčí ponor v Dahabu. Bylo to prostě krásné. Barevné korály občas sem tam nějaká rybička, hloubka tak kolem 50 metrů a proplaváváni conyonem. Nádhera a ty ses toho málem vzdala kvůli jednomu klopýtnutí. Krásný 80 minutový ponor a víte, co bylo úplně nejlepší, vylezla jsem a v mém twinu bylo skoro 80 barů. Mazec i Zuzka měli daleko víc, ale tím si nebudu kazit radost.
Děkuji všem zúčastněným za krásné ponory, za zahájení svého výcviku, za super společnost ve vodě i na suchu a doufám, že se brzy potkáme na další lokalitě a hlavně svého instruktora žádám o trpělivost v mém výcviku, nejsem sběratel karet, prostě to chci umět.
Jitka