Potápění na vracích v Chorvatsku

Máme za sebou skvělý týden potápění na vracích v Chorvatsku, aneb dříve jak za dvě hodiny z vody nevylezeme.

 

Lokace: Chorvatsko – Istrie – Premantura

Základna – Vitez wrecks diving

Autor – Richi

 

Den 1 pátek 16.11.

Už od dopoledne jsem tak trochu nestíhal, nákupy, balení cajků a doplňování lékárny mi zabralo více času, než jsem čekal. Petr měl přijet kolem 16té hodiny a Já už v poledne věděl, že to prostě nestíhám. Kolem čtvrté jsem měl zabaleno a začal smažit řízky (Ještě že nám Monča udělala bramborový salát den dopředu páč jinak bych tam byl ještě dnes ). Kolem 18té hodiny bylo dosmaženo a začali jsme nakládat auto. Teď už jenom zajet do Lidlu v Průhonicích, dokoupit zbylí proviant a můžeme vyrazit. Cesta utíkala celkem rychle (to bude asi tím pivkem) a než jsem se nadál tak jsme byli v Chorvatsku. Vzhledem k tomu, že jsme měli asi 4hodinový náskok, tak jsme se ještě stačili cestou trochu prospat na dálničním odpočívadle.

Den 2 sobota 17.11.

Hned po ranním příjezdu k Bátovi nás Mazec vyzvedl a ubytoval na apartmánu. Těsně po nás dojeli i Martin s Tomem a tak jsme se dohodli na odpoledním ponoru a šli dospat spánkový deficit. Hned po odpoledním budíčku se k nám přidali Míra a Přemda. Do kompletního týmu zbývali pouze Gréca a Hrdla. Následovala příprava na ponor, nastrojení cajků a vyzkoušení všech kravinců což nám zabralo přibližně hodinku a půl. A zde jsem zjistil, že mi odešlo kyslíkové čidlo do věčných lovišť a analyzovat už budu pouze podle čichu. Ale vzhledem k tomu, že nás tam bylo víc, kterým něco nefungovalo, tak se podařilo ze dvou rozbitých analyzátorů postavit jeden funkční. Po dlouhé debatě, na kterou lokalitu vyrazit jsme si vybrali železářství (stejně si myslím, že se to vybralo jenom proto, že tam pojedeme lodí a ne autem jak bylo původně zamýšleno ). Ponor jako takový nebyl zas až tak špatný. Na rozpotápění a vyvážení vlastně celkem dobrý. Jen až mi zase někdo řekne, že se pojedeme potápět na železářství tak se mu na to vy…… Dle mého budíku byla maximální hloubka 42 metrů. No nic, všichni si všechno vyzkoušeli a myslím, že nikdo neměl s ničím problém.

Po ponoru jsme dorazili zpět na bázi a po opláchnutí a vyvěšení následovala chálka či spíše přežíračka řízků se salátem. Myslím, že všem chutnalo, protože asi tak po 30 minutách zbylo z 26 řízků pouze 5 a z 5kg salátu tak maximálně 1 kilo. Po „večeři“ se zapálila šíša a pomalu se začal debrífink k sobotnímu ponoru a teoretická příprava na další den.

Den 3 neděle 18.11.

Po klidné ranní snídani „sněz, na co máš chuť“ následovala příprava na ponor v duchu NAVY SEAL. Ještě asi nikdy jsem neviděl tak rychlé zabalení a naložení aut potápěčskými krámy. Následoval taktický přesun na molo, kde jsme přeházeli cajky do lodi v čase, za které by se nestyděl ani John Rambo a vypluli jsme. Vrak lodi Cesare Rossarol si příliš nepamatuji. Nevím, zda to bylo tím, že jsme těch vraků za tu dobu potápěli takové množství či jen proto, že třeba nebyl až tak zajímavý. Maximální hloubka 55 metrů. Vrak byl dlouhý přibližně 85 metrů a jednalo se o Italský křižník, který 16 listopadu 1918 najel na minu. Po vynoření jsem zjistil další škodu – vytopil jsme fungl novou záložku, která ještě nebyla ve vodě, paráda.

Po ponoru následovala klasická omývačka a sušička věcí, lehké přejídání, pokuřování šíšy a rozebírání uplynulého dne. Při vaření společné večeře, myslím že jsme dělali srnčí guláš, jsme se s Mírou lehounce ovínili a naladili společnou gastronomickou notu  Míra dovezl opravdu moc dobré vínečko. Sbohem Galáááááánečko, jáááá už musíííím jííííti… I na moravské lidové došlo…

Den 4 pondělí 19.11.

Na ranní shon si asi začínám pomalu zvykat a poprvé jsem první připraven, hmmm, tak vida, jde to… Vyjíždíme na náš druhý vrak, myslím, že to měla být Marija nebo tak něco. Už při nakládání lodi cajkama se začínali pořádně zvedat vlny a při vyplutí na volné moře nám začali dvojčata jezdit po palubě jako puk na ledu. Náš kapitán okamžitě mění plán a jedeme na vzdálenější lokalitu, kde to tolik nefouká, na vrak Varese. Jedná se o Italský nákladní parník dlouhý cca 65metrů a s maximální hloubkou 41 metrů, potopený 18. ledna 1915 podvodní minou. Míra si bere Kynedril a pomalu začíná měnit barvu, neboť s naší malou loďkou to hází jako s malou sirkou v Čertovce. Naskákali jsme všichni do vody a jako prvomájový průvod jsme proplavali celý vrak. Je asi jasné, že ten poslední musel mít ponor jak na Slapech v létě s viditelností pohybující se tak kolem 20-50cm. Poslední už nikdy neplavu! A už nikdy v průvodu…  Po ponoru jsem zjistil, že to vínečko zase asi nebylo tak dobré, nebo že jsem ho zkrátka vypil moc. Házím do sebe Kynedril a strašně si nadávám, že jsem si ho nevzal společně s Mírou, neboť on už měl barvu normální, zatímco Já jsem začínal měnit barvy jako chameleon. A k tomu nás čekala ta dlouhá cestu po zpěněných vrcholcích mořských vln. No nic, pro příště se poučím od starších. Taky asi proto jsem byl ráno jako blesk, s promile na žíle 

Po šťastném návratu na bázi (šťastném proto, že jsem se ani jednou nepoblil, byť vlny byli skutečně pořádný) se k nám přidali poslední členové týmu Gréca s Hrdlou. Tak jsme kompletní, říkám si, když v tom vidím ustaraného Mazce, jak něco živě probírá s Mírou. Vzhledem k tomu, že jsem tvor zvídavý, jdu zjišťovat co se stalo a Míra vysvětluje: „Jelikož se blíží vánoce a můj chlebodárce je poněkud divný, musím odcestovat zpět do ČR, abych osobně vyřešil problém s vánočním stromem pro Mladou Boleslav. Vyrazím okamžitě, abych mohl zasednout ráno v 9.00 na poradě. A hned po poradě pojedu zpět…“ řekl jako by se nechumelilo a on měl snad odjet jen z Krumlova do Budějic a zase zpět. Najednou vypadal jako chorobomyslný jedinec a Já jsem pomalu začínal hluboce přemýšlet, jestli je skutečně duševně zdráv. To přece nejde celou noc nespat, ujet 1200km, zasednout v 9.00 na poradě v Mladé Boleslavi, poradit se a v poledne se sebrat a jet zpátky 1200km??? No tak Míra nám dokázal, že to opravdu jde a že nemá brzdy… Na večer pro nás Báto nakoupil čerstvé ryby, které jsme měli za chvilku očištěné, načež nám je ugriloval a my se cpali jak bezedný. Ale pro jistotu jsem ještě uvařil gulášovou polévku, to kdyby měl někdo málo 

Den 5 úterý 20.11.

O ranní rozcvičce v podobě balení a strojení cajků na čas se asi už ani nemá cenu zmiňovat. Co bylo podstatně horší, bylo počasí. Mazec s Bátem zachmuřeně chvíli pozorovali oblohu, chvíli o čemsi diskutovali a pak zase pozorovali oblohu. A nám všem už asi bylo více než jasné, že na moře to dnes fakt nevypadá. To nám Hrdla s Grécou přivezli teda fakt povedený počasí . Po akademické půlhodince se Mazec s Bátem rozhodli, že vyjet na loď v takovémto počasí by byl nesmysl. A tak všechny večerní plány vzali za své a my jsme jen přemýšleli, kam pojedeme auty na ponor ze břehu. Ve hře byli dvě lokality, jedna se super přístupem nicméně mizernou hloubkou a možností vidět cosi zajímavého nebo lokalita se špatným přístupem ale s perfektní stěnou do 40 metrů. Vzhledem k tomu že tým N.L.T.D. jsou povahou také dobrodruzi, jsme se rozhodli pro složitější lokalitu. Jak jsme řekli, tak jsme i udělali a za pár desítek minut jsme stáli vysoko na reefu a pod námi Jadranské moře. Přístup byl sice, jak již bylo avizováno trochu složitější (délka cca 200m a převýšení cca 15 metrů což v plné polní po ostrých útesech není žádná hitparáda) ale nás to spíše těšilo  Po nanošení stagee a dostrojení twinsetů jsme se začali soukat do sucháčů… A zde se ukázalo, jaký jsem klikař, neboť jsem si i při velice opatrném zacházení se sucháčem roztrhl krční manžetu a tím pádem jsem měl po ponoru, respektive po ponorech (proč se mi to nemůže stát alespoň jednou třeba na Leštince, proč vždycky v Chorvatsku??? ptám se sám sebe…). Ještě že toho Mazečka máme, neboť mě velmi pohotově vysvlékl z roztrhané Agamy a půjčil mi svého Ursuita. Díky Zdeno, pomyslel jsem si a rychle než si to rozmyslí, na sebe hážu kravince a skáču do vody. Uff, to je úleva, teď už to ze mě nikdo nedostane a hurá na stěnu . O ponoru jako takovém lze určitě říct, že musel být super pro Hrdlu s Grécou, kteří se v podstatě rozpotápěli a vyvažovali. O tom zbytku radši nemluvit… Maximální hloubka byla asi 28 metrů a na stěnu musel narazit nějaký meteorit, protože ze stěny do 40 metrů se ukázali takové maličké, roztomiloučké schody a to ještě tak maximálně do 25 metrů. Nicméně při ponoru jsem se celkem bavil (teda nejen já ale i zbytek týmu, který nás po cestě dohnal) jak Mazec trénuje Hrdlu a Hrdla zase Mazce. Smích jakým se umí pod vodou smát Mazec, byl dle mého názoru slyšet až do Rijeky.

Vzhledem k tomu, že nám zbylo mraky času, tak jsme se rozhodli pro společný suchozemský výlet do Puly obhlídnout místní Koloseum a nasát trochu té dovolenkové atmošky. Výlet to byl vcelku povedený, jen jsme se v Pule poztráceli a zpátky jsme se vraceli na etapy. Prostě dobrodruzi  Zdárně jsme se potkali v Premantuře v místní restauraci (jediné otevřené), povečeřeli (abychom také ochutnali místní speciality) a vydali se k „domovu“ kde na nás již čekal Bezbrzdový Míra. Ten pouze v rychlosti rozdal výborné klobásky (je až sladké jak o nás pečuje s otcovskou láskou – díky Míro), povyprávěl jaké to je dát skoro 2500km během 24 hodin a vydal se ke spánku. No a my, vzhledem k tomu že ve středu na nás čeká fantastický vrak VIS a první trimixový ponor jsme ho po jednošíšové debatě následovali.

Den 6 středa 21.11. Středa, den D.

Konečně. Jedeme legendární VIS. Tým je v plné síle a připraven jít do toho. Na všech je vidět veliké nadšení…Přejedeme do nedalekého přístavu auty, abychom měli ponor časově méně náročnější. Bátova loď není moc rychlá, takže by nám cesta trvala dlouho. Ještě před odjezdem následuje nezvyklý malý brífink vedený Mazcem a pár minut poté již sedíme v naložených autech a upalujeme směrem Plomin. Po příjezdu do přístavní vesničky zjišťujeme, jakou lodí pojedeme. Rybářská bárka a to doslova a do písmene, ne úplně uzpůsobená pro potápěče na nás čekala s otevřenou náručí. Nakládáme cajky do míst, kde normálně leží sítě s rybami a vyrážíme. Čerstvý vzduch a slunce nám alespoň částečně kompenzuje všudypřítomný zápach z ryb. Dorážíme na místo, které je vyvázáno velkou bójí a začíná kolotoč rychlých a chvilkama komicko-tragických událostí. Rybáři nechtějí uvázat loď, protože se bojí, že utrhnou lano. Do vody tedy skáče první skupina Míra, Tomáš a Martin aby uvázali na silnější lano pod bójí naši bárku. Mezitím co zjišťujeme, že proud je opravdu velice silný, skáče do vody Přema. Po necelých 10ti minutách kdy s hrůzou zjišťujeme, že rybáři s tak velkou lodí zkrátka neumí manévrovat na malém prostoru, že první skupinka vlaje v proudu na laně jak papírový drak a že Přéma je unášen směrem na Pulu se rozjíždí pravá záchranná operace, vedená zkušeným matadorem v podobných věcech Mazcem. Jako první padlo rozhodnutí vyzvednout unášejícího Přému do lodi. Vracíme se tedy po proudu pro Přému, který vyzvednutí odmítá a násilím si vynucuje napít a vlečné lano. Po splnění Přemkových podmínek se pomaličku s potápěčem na laně rozjíždíme k bóji Visu. Nicméně to by kapitán nesměl být Chorvat, aby za to za chvilku nezabral a plnou parou vpřed. Přemek se držel statečně. Podle některých i dobrých 100 metrů. Chvilkama se celý úplně ztrácel pod masou vody a vln než se pustil. Toho si ale bohužel náš mořský vlk absolutně nevšiml, takže se nám ho podařilo zastavit asi tak po minutě co jsme ztratili Přemka. Rozhodli tedy, že když už jsme skoro u bóje Visu, na které vyseli ostatní účastníci tohoto trimixového ponoru, o jejich vyzvednutí. Tu se opět ukázala chorvatská nešikovnost. Tak dlouho manévrovali s lodí kolem bójky, že se nám již začal Přemek ztrácet na obzoru. Tehdy Mazec zavelel ráznějším způsobem, že místnímu chorvatskému Přinespodej málem dal pár facek. A pak už to šlo ráz na ráz. Dojet pro Přemka, vyzvednout Přemka, odstrojit Přemka, dojet pro odevzdanou první skupinu, vyzvednout první odevzdanou skupinu a odstrojit první odevzdanou skupinu. Najednou to šlo jak po drátkách, snad jen škoda, že od doby co jsme vysadili první skupinu do teď, to trvalo bratru přes 90 minut… To nám ten vysněný trimixový ponor tedy pěkně začal, říkal jsem si a v duchu už jsem čul, že nám pro dnešní den zůstane Vis zapovězen. A také že ano, potom co jsme se všichni uklidnili, hlavně tedy rozklepaní Chorvati kteří si dle mého názoru už žádného potápěče na bárku nepustí, dohodli jsme se a za příplatek přejíždíme přes průliv směrem k ostrovu Cres, kde je vrak Lina, potopený 14. ledna 1914 vinou špatné navigace (i když místní tvrdí, že se jednalo o pojišťovací podvod – pozn. autora). Celkem ucházející alternativa. Maximální hloubka 55 metrů, délka lodi 70 metrů a krásné na Lině je fakt že sedí kýlem zabořená do kopcovitého dna špičkou lodi vzhůru. Vrak tedy začíná již v hloubce 20 metrů. TX stage necháváme na lodi a vychutnáváme si klidný ponor ve dvojicích na tomto vraku.

Vzhledem k vcelku náročnému dnu jsme přijeli už za tmy. Rychle umýt cajky, usušit, nachálovat, chvíli podebatit a spát, vytoužené přání jak na kouzelný prsten. To bylo jasné na každém z nás… Ale jen co se zapálila po osobní večeři šíša (dnes jsem vařit pro všeobecnou únavu odmítl), tak se všichni začali probouzet jak medvědi ze zimního spánku. Vzrušená debata začala pomalu ale jistě nabírat na obrátkách. Jaká že to byla ta Mazcova záchraná operace a kdo co udělal dobře a kdo co špatně a tak dále. To bych nikdy neřekl, co taková šíša dovede…

Den 7 čtvrtek 22.11.

Ranní rozcvička proběhla dle plánu a tak už po 90 minutách od probuzení sedíme na lodi a jedeme směrem k dalšímu z počtu vraků, jedeme k Luaně. Má smůla bohužel stále pokračuje: upálil jsem si pravý ventil od twinsetu a Já se ptám proč? Proč pořád Já? To budu mít fakt pořád smůlu? Proč? …Obchodní loď potopena 3. března 1947 podvodní minou. Maximální hloubka vraku 48 metrů a délka vraku přes 72 metrů. Takový malý drobeček. Jako dělaný na pořádnou dekožranici s trimixem. Taky že ano, délka ponoru něco kolem 120 minut. Tentokrát jsme však potápěli na dvě skupiny. Mazec, Zůza, Martin, Tomáš, Petr a Já a v skupině první a v druhé skupině Gréca, Hrdla, Přemek a Míra. Dalo by se říct, že vše proběhlo až do vynoření na jedničku. Ale když se k nám přidal na deku Přemek, úplně sám a s jednou stage, tak jsem začal tušit nějakej problémeček. V tom jsem se utvrdil hned poté, co nás dojela druhá, necelá skupinka. A ujistil, když se vynořovali stejně s námi.“ Co bylo za problém? „ ptal se Mazec Přemka. „ÁÁÁÁle nic…“ odvětil smutně Přemek. „Utopil jsem stage…“ Chvilku jsme všichni drželi desetivteřinovku ticha za ztracenou kyslíkovou stage a hned poté minimálně polovina lidí vybouchla v záchvat smíchu (a to včetně Mazce, podotýkám)“. A jak se Ti to stalo, ptám se? No špatně jsem ji cvaknul na úvaz u lodi, odpovídá Přemek. No a Ty nevíš, že si všechny stage vždycky na volném moři podáváme, ptám se? Ne, smutně odpovídá Přemek.“ Když tu zničeho nic se ptá Přemka Mazec: „hele, a jaká to byla stage? Nebyla to ta žlutá, viď? Ta je totiž moje, víš?… Byla“, ještě smutněji odpovídá Přemek a do smíchu se už dávají i Ti ostatní co se do té doby drželi… Nic nepotěší člověka tolik jako cizí lidský neštěstí a tady se to stalo hned dvěma lidem, no jo no, na kamaráda tady na lodi prostě nenarazíš 

Hned po příjezdu smutný Přemek s Mírou začali balit, neboť jejich čas strávený s námi zde v Chorvatsku se naplnil. Teď už jen rychle poskládat cajky do auta, zabalit pár trenýrek na pokoji a vyrazit. Nutno podotknout, že Míra se z toho českého tripu vracel výhradně proto, aby mohl jet s námi na VIS. To se mu bohužel nesplnilo a chudák Přemek ztratil na posledním ponoru půjčenou stage i když s vlastní automatikou. No zkrátka každý den není posvícení a smůla nechodí jenom po horách, o tom bych mohl vyprávět . Ovšem my, zbývající členové týmu N.L.T.D. se zde ještě pár dní zdržíme a vymyslíme, jak ten VIS dát. Večer jsem za pomoci ostatních naložil srnčí kýtu a dal velmi pomalu péct. K tomu jsme udělali bramborovou terinku zapečenou se sýrem a seděli a povídali a seděli a kouřili šíšu, až šel unavený Mazec se Zuzkou spát. Až ráno zjistili, že to byla velká chyba. Ale my jsme nezaháleli, každou čtvrthodinku chodil Gréca poctivě podlévat, až se na nás usmálo štěstí a my jsme něco kolem 01:15 přinesli hotovou pečínku na stůl. To byla paráda, to bylo bájo, úplně se rozpadající maso, doplněné o bramborovou terinku zapečenou sýrem a podávanou s pivečkem, hmmmm……

Den 8 pátek 23.11.

Ranní rozcvička dle plánu. Vyrážíme směrem Argo. Vrak ležící v hloubce kolem 52 metrů, naprosto neznámý vrak. Zajímavostí Arga je fakt že se při potopení rozlomil na dvě půlky, které od sebe leží přibližně 30 metrů. Při velmi dobré viditelnosti jsou obě části vraku vidět. My jsme bohužel takové štěstí neměli, nicméně viditelnost byla i tak super. Velkou výhodou pro nás byla skutečnost, že vrak byl kdysi vyvázán a vyvázání tam zůstalo dodnes. Celkovou délku vraku odhaduji tak na 60-70 metrů. Celkem zajímavý vrak a ještě zajímavější ponor, jednak kvůli rozlomení vraku, dále kvůli velkému množství ryb a také proto že jsme ho celý (teda až na Mazce se Zuzou, kteří takové blbolouky dávaj na PETku) dali na trimixu. To znamená (tak jak to má Mazec rád ) prodloužili jsme si díky směsi kyslíku, hélia, dusíku a ostatním vzácným plynům v bottom mix stage celkový bottom time, kde jsme začali po 25 minutě ponoru díky svičnutí na trimix vysycovat dusík. Do té doby jsme měli pouze travel mix složený pouze z kyslíku, dusíku a vzácných plynů na zádech ve twinsetech. Následně na dekompresní zastávce v 21 metrech jsme svičovali na padinu, tedy padesátku Nitrox, tedy vlastně na směs vzduchu obohacenou o nějaké to procento (konkrétně 29%) kyslíku v deco gas stage I. Zde jsme postupně vystupovali dle přesných výpočtů, až do hloubky 6 metrů (to vše na volném moři) kde jsme následně svičovali na čistý kyslík (100%) deco gas stage II. Veškeré časy jsou přísně tajné, ale když natočíme nejdelší osten ježka tak, aby vyčníval z klece nejširším jejím otvorem, posuneme ježka do poloviny výšky klece. Pak točíme za vyčnívající osten ježkem, až na jeho protilehlé straně dostaneme do kolmé polohy nad sebou dva jiné ostny, nejdelší po tom, který už vyčnívá vpředu. Popostrčíme předním ostnem ježka tak, aby jeho dva kolmo nad sebou se nacházející ostny pronikly protilehlým otvorem co nejvíce ven …. Pak se to možná dozvíte… Teda jestli máte doma ježka v kleci 

Po návratu na bázi jsme opláchli cajky, dali sušit a začali jsme přemýšlet jaký že vrak to pojedeme poslední. Nápadů bylo mnoho, některé zajímavé, jiné jim připadali jako hloupé (i když tedy nechápu, proč se Vám mé nápady nelíbili, do Itálie to zas tak daleko nebylo) a tak jsme seděli a rokovali a rokovali a rokovali…. Až najednou přišel náš kapitán Báto a řekl: „kad je sutra dobro, idemo VIS“ a tím rozpoutal davové šílenství. Jen Mazec se tak potutelně usmíval a Já bych tipnul, že to měl s Bátem dávno domluvené. Co jsme tento večer večeřeli si fakt pro samou radost, že jedeme na VIS nepamatuji… (i když možná jsme dojídali nějaké zbytky ) V páteční večer jsme šli všichni spát s očekáváním zda li bude sutra dobro

Den 9 sobota 24.11.

Vstáváme velice brzy a s napětím jak je venku… Paráda, nepohne se ani lísteček, to by to mohlo dopadnout, říkám si. Ranní rozcvičku ani nevnímám a jen si představuji ten tajemný, hluboce ležící a časem skoro netknutý vrak…

Když tak zavzpomínám na něco málo z historie tak nákladní parník Vis patřil k „Brodarsko Oceanija“ Společnosti ze Sušak, která vlastnila velkou flotilu lodí v období mezi dvěma světovými válkami. Byl postaven ve Velké Británii v roce 1921 pod názvem Rentería. Stejně jako mnoho jiných lodí v té době, měl Vis trojitý expanzní parní stroj, čtyři nákladní prostory, dva v přední a další dva v zadní části lodi. Když druhá světová válka začala, v roce 1939 Vis dostal velký nápis „JUGOSLAVIA“ + vlajku země a tak ponorky a lodě námořnictva mohli poznat, že loď je z neutrální zóny. Nicméně, v dubnu 1941, kdy byla obsazena Jugoslávie, byly všechny lodě předělané pro vojenské potřeby Velké Británie nebo amerických námořních sil. Koneckonců, Vis se plavil podél amerického pobřeží, jako součást mnoha konvojů, ve standardní trati Kuba – Severní Amerika – Kanada a až do konce druhé světové války se úspěšně vyhnul všem německým pastím. Na konci války byl Vis poslán k přepravě nákladu z Ameriky do Anglie a pak měl pokračovat do Oranu v severní Africe. Po několika plavbách byl zaslán do Splitu, kde měl plouti po trase Rijeka a Terst. 13 února 1946 se Vis stěhoval do doků na Istrii. Počasí bylo klidné s pomalým bočním větrem. Kapitánem bylo nařízeno, vyhnout se minovým polím, které ještě nebyly vyčištěny. V 09:30 byl však Vis v přední pravé části zasažen utženou podmořskou minou, v blízkosti výběžku Mašnjak nedaleko od vesnice Plomin. První reakce kapitána Fraňo Jurkoviče byla k opuštění lodi, zatímco posádka se snažila zachránit, co se dá, uložil důstojník Sveto Ratkovic a poddůstojník Ante Kraljevic připravené vory. Loď se potápěla velmi rychle a tak ani nestihli otočit jeřáby do nouzové polohy. Když posádka vstoupila do vorů, byl Vis již potopen. Tři členové posádky zemřeli, ostatní členové posádky byli vyzvednuti kolem plující motorovou plachetnicí…

„…Richi, sakra kam čumíš, podej sem tu stage“ řve na mě Mazec. „Jojo, sorry, nějak sem se nechal unést“, s klidem vysvětluji a podávám mu stage. Tak konečně, konečně to vypadá, že by to mohlo dopadnout, hladina moře je jako zrcadlo. Pečlivě nakládáme všechny věci a jedem, jedem daleko, daleko a nikdo neví, jak to dopadne. I když každý doufá, že dnes by to mohlo dopadnout. Během plavby, která je sakra dlouhá (cca 4 hod tam + to samé zpátky) si každý medituje v sobě samém a tiše se připravuje na ten tajemný a hluboký ponor… Z dálky již vidíme nám velmi dobře známou bójku, jak se jakoby jen tak líně válí po absolutně rovné mořské hladině. Ani se na nás nepodívá, ani se nepohne naším směrem, jakoby jí to bylo jedno, že sem jedeme a nebo moc dobře ví, že nám něco dluží a už z dálky nám ukazuje, dnes je ten správný den, dnes je den D. Po ukotvení na línou bójku vyhazujeme z lodi lano, abychom zjistili, jak to teče. K našemu překvapení lano padá do hlubin, tedy žádný proud. To znamená jediné, nastrojit a jdem na to. Ještě pár posledních kontrol výstroje, nasoukat se do sucháčů a skáčeme přesně podle stanoveného plánu. Jako první padají Tomáš s Martinem, 10 minut po nich Já s Petrem, dalších 10 minut Gréca s Hrdlou a nakonec Mazec se Zuzou. Dokážu tenhle ponor popsat dvěma slovy: fantastický ponor… (ještě že měl Petr kameru )

Den D pod vodou

Hned po první skupině jsme naskákali do vody a nechali si podat potřebné stage. Petr ještě foťák, malá kontrola výstroje, stagee, automatik a jdeme dolů. Paráda, opravdu žádný proud, to bude super deko, říkám si, zatímco vedle Petra padám modrou tmou. Cestou ještě čekuju automatiky, snad už jen tak ze zvyku, prohodit na záložku, prodýchat, čeknout maňas a po minutce zase zpátky. Tak to bychom měli, říkám si a pomalu s narůstajícím tlakem začínám rozeznávat obrysy lodi. Nene, to je blbost, vždyť nejsem skoro ani ve 30 metrech ale opak je pravdou. Nádherná silueta lodi vystupuje v celé své kráse a Já ji mohu z té výšky přehlédnout celou, fantastická viditelnost. Nikdy jsem nic podobného neviděl, tak obrovská loď, to snad ani nemůže být pravda. Mám dusíkovku? Mám teď věřit nějakému zvětšování o třetinu? Ani omylem, tohle je skutečný krasavec, tohle je skutečný vrak a já jsem skutečný potápěč, kterému dnes matka příroda dovolila na něco podobného podívat. Neuvěřitelné, tak velkou loď jsem snad ani neviděl v přístavu… Sestupujeme podél lana, které je vyvázáno na špici VISU. Čekneme na sebe s Petrem OK, odložíme kyslík a nitrox na sestupové lano, dvakrát se ujistíme, že to drží a jdeme si užít VIS v celé jeho kráse. Jako první sestupujeme do prvního nákladového prostoru, kterým se dostaneme o palubu níže, celý ho obeplujeme až narazíme na obrovskou díru po mině. Vyplaveme tedy dírou zpět, podél venkovního boku lodi a vracíme se k prvnímu místu sestupu. Zde se jen tak letmo pozdravíme s klukama a prvním nákladovým prostorem opět klesáme o palubu níže. Zde nalézáme chodbu spojující první a druhý nákladový prostor. Proplouváme jí, až se dostaneme do druhého nákladního prostoru, který je celý ověnčený spadanými lany. Opatrně vyplouváme druhým nákladovým prostorem ven na první palubu, odkud se pomalu přesouváme na levobok lodi. Letmé OK s Petrem stačí k tomu, abychom mohli býti oba v klidu a užívat si tento svět plný ticha a překrásného vraku. Zadní část vraku obeplouváme tak, abychom se znovu pokochali jeho majestátností a tajemnou krásou. Na zádi padáme podél utržených rybářských sítí až ke dnu a poté opatrně proplouváme mezi hnacím šroubem a kormidlem. Následně vystupujeme k zadní části vraku, z půlky zahalenou do rybářských sítí, proplouváme kajuty a následně padáme čtvrtým nákladovým prostorem až k řídeli lodního šroubu. Následně proplouváme do třetího nákladového prostoru, kde vystupujeme na první palubu. Zprava kolem komína, když tu najednou vidím nějaké světlo, podívám se vzhůru a vidím jak Hrdla s Grécou si užívají parníku v celé jeho plné kráse pěkně od shora, od komínu. Pokračujeme dále s vědomím, že jsme tady už moc dlouho a že nebude moc fajn trávit přes hodinu na deku. Nevadí. Tohle za to prostě stálo a vždycky stát bude. Nikdy jsem nic podobného neviděl a určitě to musím vidět znovu. Plaveme nad druhým nákladovým prostorem k prvnímu, už vidíme výstupové lano ale je tu ještě jedna věc kterou jsme neprozkoumali, kajuty na přídi. Vplouvám dovnitř ale prostor je tak malý že bych se ani neotočil a tak couvám zpět. Otáčím k výstupu a najednou obrovský šok, Petr levitoval asi tak pár čísel přede mnou a velice vyčítavě se na mě koukal. Jojo, už jdeme, zakýval jsem hlavou a mastil pro deko stage. Následně jsme na sebe nasypali deko stage, ujistili jsme se, že je vše tak jak má být a vydali se na milost a nemilost dekompresním procedurám. S padinou a s kilem mi to házelo něco kolem 70 minut, takže docela mazec. Během deka si nic zvláštního nestalo. Prostě jsme 75 minut levitovali mezi 21 – 6 metry. Postupně, samozřejmě. Za námi je už jenom poslední dvojice – Hrdla s Grécou, ještě si musí odbýt asi tak 6 minut a tak po vzájemné znakové řeči mě Gréca ujišťuje, že nouzové deko stage připnuté k výstupovému lanu vyzvedne a my se s Petrem obracíme k výstupu. Po vyzvednutí nás a všech kravinců kolem se teprve teď dostáváme do té správné euforie. Teď si konečně můžeme spoustu věcí říct . Teď už jen zbývá vynořit Hrdla a Gréca, naskládat cajky do lodě a frčet směrem k domovu, k naší bázi která nás celou tu dobu příjemně hostila…… Najednou slyším ze zádi lodi nezvyklý ruch a jak jsem už jednou psal, jsem tvor zvídavý. “Co se děje“ ptám se, ale namísto odpovědi jen vidím vysmátého Grécu ve vodě a mračícího se Mazce na lodi. „Co se děje“, ptám se znovu a trochu důrazněji! „Gréca mi asi utopil stage, tu nouzovou, kyslíkovou“ říká mi Mazec a huláká na Grécu: „tak kde ji máš, nezůstala na tom laně? Běž se tam podívat!!!“ „Ne, tam nic není“ odpovídá Gréca,“ asi ji mám na prdeli, no“…“ Dělej, pocem, votoč se, dyť tam nic nemáš“ dál huláká Mazec. „No tak nemám, no“ v klidu odpovídá Gréca rozhodnutý, že se prostě nenechá rozhodit… „Notakjo“, říká Mazec a podává Grécovi ruku aby mohl z vody. „Ale byla jí škoda“, říká mazec a zase se začíná culit. „To byl prásk, co?“ lítá Mazec po lodi, „jo to byl“ odpovídám velmi rozrušeným hlasem, „nic podobného jsem ještě neviděl“. A Mazec nemá brzdy (chvilkami si říkám, že je to pro něj jak nějaký afrodiziauku) „Hele kluci, a čí byl ten vetnotes co kolem mě padal na dno, no co, čí byl?“ „No tak ten byl můj“ odpovídá Petr a taky se začíná tak divně culit (asi víc než na vetnotes myslí na mnou opečovávanou deko flaškou s bourbonem )

……….Chvilkama si připadám jako ve snu, loď, Mazec, VIS, Petr, moře, Hrdla, stage, Gréca, kluci..… Je toho hodně co si musím přebrat, takových dnů co si člověk bude pamatovat až do smrti je strašně málo. A strašně málo lidi může vidět a zažít to co MY dneska, je to skoro až k neuvěření…………….. Mé díky patří všem, co se této expedice účastnili, přírodě že se ztišila, moři že se uklidnilo, Bátovi že se rozhodl tento dlouhý trip pro nás podniknout, lodi která nás tam dovezla, Mazcovi že to zařídil, Petrovi že se se mnou už tak dlouho potápí, Hrdlovi za to že JE a stále nás všechny baví, všem členům N.L.T.D. že nás vlastně mezi sebe vzali a umožnili nám s nimi potápět takové věci…….. Richi

Členové potapěčské výpravy – BUDDY TÝMY

Mazec – Zuza

Martin – Tomáš

Hrdla – Gréca

Míra – Přemek

Petr – Richi

VZNIKLÁ ŠKODA : 2 X KYSLÍKOVÉ ČIDLO, 1 X ZÁLOŽNÍ SVĚTLO, 1 X KRČNÍ MANŽETA, 1 x TOČÍTKO OD VENTILU, 2 X KOMPLETNĚ NASTROJENÁ KYSLÍKOVÁ STAGE, 1 X VETNOTES A ASI JEŠTĚ DALŠÍCH TISÍC VĚCÍ

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *